Tajemná Sibyla a její věštby

Tak se sugestivně ptá jedno z nejznámějších proroctví na světě připisované věštkyní Sibylou. Do svých Starých pověstí českých ho zahrnul také Alois Jirásek a patrně při tom vycházel ze starších, středověkých podání tohoto tradičního textu. Když si připomenete tuto povinnou školní četbu, zjistíte, že v Jiráskově podání zní Sibylino proroctví až nepříjemně aktuálně: "Do české země vloudí se houfy cizích, kteří mnoho zlého s sebou přinesou... Bůh sešle na českou zemi mnoho ohňů, bouřlivých větrů, krupobití, přílišné sněhy a vody veliké... vzrostou takové daně neslýchané, že lid nebude s to, aby je zaplatil... lidem budou dnové ukráceni, slunce nebude svítiti, jako svítívalo a zima zimu bude stíhati, takže lidé budou v kožiších sekati obilí." Nakonec nastane veliká bitva, kterou Jirásek charakterizuje jako "krvavinec" táhnoucí se od Prahy až po Blaník. Tehdy povstanou blaničtí rytíře a zachrání českou zemi. Do jaké míry můžeme této děsivé předpovědi věřit? Nejprve musíme zjistit něco bližšího o její autorce.

 

Kdo byla Sibyla?

Nejčastěji bývá Sibyla ztotožňována s královnou ze Sáby, patrně však neprávem. O této nejvýznamnější panovnici starověku toho víme jen velmi málo, tím více místa zbývá pro dohady. Podle tradiční biblické verze se o této královně dovídáme v souvislosti s její návštěvou krále Šalamouna, jemuž se svojí moudrostí přinejmenším vyrovnala. Podle jiných pramenů, například etiopského textu Kebra Negest čili Sláva králů, v sobě oba vládcové našli takové zalíbení, že nakonec uzavřeli sňatek a měli spolu syna. Královna se potom vrátila do své země a se Šalamounem se navštěvovali pomocí "létajících vozů". To bylo velmi praktické, protože jinak by cesta trvala několik měsíců. Doba krále Šalamouna, tedy desáté století před naším letopočtem byla ještě dobou plnou zázraků. Kromě létajících vozů měl král Šalamoun k dispozici i podivný mechanický trůn ozdobeny zlatými sochami různých zvířat. Ta nejenom vydávala odpovídající zvuky, ale také krále posupně vyzdvihla ze země až na vrcholek trůnu. A v jeruzalémském chrámu byla uložena i archa úmluvy, jejíž pomocí mohl král Šalamoun rozmlouvat s Hospodinem. Královna ze Sáby zase vlastnila jakési zrcadlo, ve kterém mohla pozorovat, co se kde na zemi právě děje. Byla to tedy jakási první televize.

 

 

Připojit k takové pozoruhodné postavě ještě věštecké schopnosti potom bylo pro lidovou tradici jenom logické. Zbývá už jenom vysvětlit, jak královna ze Sáby přišla ke jménu Sibyla. Snad se toto slovo vztahuje k asyrsko-bybloskému slovnímu základu "sibtu" ve významu stará, stařena, tedy pro královnu ze Sáby nic lichotivého. Navíc není vůbec jisté, zda královna ze Sáby skutečně pocházela z této jazykové oblasti. O tom, kde ležela ona Sába, z níž se vydala za králem Šalamounem, máme jenom matnou představu. Tradičně je tato země sice kladena někam do Arábie, například do Jordánska, ale to je příliš blízko na to, aby první cesta královny ze Sáby za Šalamounem trvala několik týdnů. Asi bychom měli hledat dále, snad někde v Africe nebo hlouběji v Asii. Vysvětlení, že každá sábská královna měla věštecké nadání, a proto se všem říkalo Sibyla, je zjevně dodatečně přibarvené, stejně jako kometa, která se údajně objevila při jejím narození. A aby byl tento zmatek dovršen, uvádí se, že královna ze Sáby se vlastně jmenovala Michalda, přičemž v Etiopii, kam se snad na sklonku života uchýlila, ji nazývají Bilkís. Pochopitelně existují i Michaldina proroctví, obsahově totožná s proroctvími připisovanými té Sibyle, která je ztotožňována s královnou ze Sáby. Legenda o tom, jak královna ze Sáby jako Sibyla věštila králi Šalamounovi, je tedy sice pěkná, avšak přece jen nepravděpodobná. Musíme tedy hledat dál.

 

Starověké sibyly

Podle jiné tradice se v západní Asii odpradávna tradovaly prorocké verše nazývané Siballai. Byly tak údajně pojmenovány po věštkyni z Marpessu u Tróje, která věštila v hádankách a své věštby zapisovala na listy rostlin. Podle ní se potom všem věštkyním a prorokyním říkalo sibyly - tentokrát už s malým s. Římský spisovatel Varro se v prvním století našeho letopočtu tak zmiňuje již o deseti sibylách rozlišovaných podle toho, kde působily. Říman, toužící po nějakém tom proroctví, si tak mohl vybrat sibylu perskou, libyjskou, delfskou, kymerskou, erytherskou, samitskou, kúmskou, hellespontskou, fryžskou nebo tiburtinskou. Nejznámější z nich byla sibyla sídlící v jeskyni v Cumae, asi dvacet kilometrů západně od Neapole. Podle pověsti sem přicestovala z Malé Asie, když si předtím na Apollónovi vymohla tak dlouhý život, že byla prakticky nesmrtelná. Po mnoha a mnoha letech se nakonec začala cítit velmi unavená a přála si zemřít. Apollón ji proto proměnil v šelest hlasu v jeskyni v Cumae a v této podobě se s ní tedy můžeme setkat i dnes. Jeskyni, která odpovídá starověkému popisu sídla této věštkyně, našli archeologové v roce 1932. Je to 132 metrů dlouhá skalní chodba, která ústí do čtvercového podzemního sálu s hlubokými výklenky, kde pravděpodobně zdejší sibyla věštila. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že "sibyla kúmská" bylo pouze pracovní označení věštkyně, která se vlastním jménem nazývala Herofilé.

K ní se váže i poměrně známá legenda o tom, jak tato věštkyně prodala devět knih svých proroctví poslednímu ze sedmi římských králů Tarquiniovi Superbovi (vládl do roku 510 př. n. l.). Cena, kterou věštkyně za své knihy požadovala, se zdála příliš královská i samotnému králi, a tak se pokusil smlouvat. Na to sibyla nechtěla přistoupit a postupně knihy pálila, aniž by původní cenu snížila. Král nakonec zakoupil poslední tři za cenu původních devíti svazků. Ty byly uschovány ve sklepení Iovova chrámu na Kapitolu až do roku 83 př. n. l., kdy z větší části shořely při požáru chrámu. Podle různých dochovaných opisů potom byly pořízeny nové knihy a uloženy v Apollónově chrámu na Palatinu. Používaly se ke "státním věštbám" ještě dalších téměř pět set let, až byly patrně zničeny spolu s celou západořímskou říší.

 

Z antiky do Čech

To už však existovaly mnohé další verze a opisy, které se dál volně šířily a předávaly z generace na generaci. Těžko tedy říci, do jaké míry se ještě vůbec takzvané Sibylino proroctví podobá původnímu římskému textu. Nejstarší dosud známá česky psaná verze pochází z patnáctého století, podle ní vznikla později další varianta, z níž některé části cituje Jirásek. Tím byla překlenuta pobělohorská doba, kdy bylo šíření Sibyliných proroctví po Čechách zakázáno. Přes všechny popisované hrůzy totiž končí ještě poměrně optimisticky tím, že český národ nezahyne a po oné strašlivé bitvě pod Blaníkem nastane opět v Čechách doba blahobytu. Proroctví se šířilo v nepříliš přesných opisech až do roku 1890, kdy bylo konečně vydáno knižně a celý náklad byl vzápětí rozebrán. Dnes se s texty Sibyliných proroctví můžete setkat v rozsáhlém vydání z roku 1990. Optimistický náklad padesáti tisíc výtisků však nesplnil očekávaní nakladatele, a tak se kniha pod názvem Proroctví Sibyly, královny ze Sáby o XX. století ještě občas vyskytne v nějakém tom výprodeji.

Sibyla dnes

Málokdo si asi uvědomí, že se tak setkáváme s literární památkou starou nejméně dva tisíce let. Sibylina proroctví byla po staletí přítelem člověka v těch nejtěžších chvílích a nakonec přináší i řadu dodatečně připojených praktických návodů a postupů. Čtenář se zde dočte o základech numerologie, astrologie, výkladu snů i bylinkářství, zopakuje si biblickou dějepravu a seznámí se s nejspíše fiktivním životopisem sibyly kumánské. Sibylina proroctví se v českých zemích prostě stala jakousi univerzální příručkou, z níž na vás dýchne duch starých kronik, obrozenectví a konec konců i Jiráskova F. L. Věka. Možná však má co říct i dnešní uspěchané, globalizující se, přetechnizované a stresující době. To si už ale musí každý rozhodnout sám.